Haiku...aneb proč se mi asi líbí?

30. září 2010 v 20:52 | Crystallin |  Občasný výpliv myšlenky
"A co vy tady děláte?" zeptala jsem se, abych přehlušila svůj slaboduchý vnitřní monolog.
"Píšu haiku." Zvedl ruku a já si poněkud opožděně všimla, že v ní drží fantastický a určitě šíleně drahý notes vázaný v kůži. "Před úsvitem tady venku nacházím inspiraci, když jsem sám."
"Ježíši, to se moc omlouvám. Nechtěla jsem vás rušit. Tak já půjdu, na shledanou." Zamávala jsem (jak dětinské) a chtěla si dát odchod, ale on mě volnou rukou chytil za zápěstí.
"Nechoď pryč. Inspiraci nacházím i v jiných věcech, než je samota."


Jeho dotek mě hřál a napadlo mě, jestli cítí, jak se mi zrychlil tep. "Já vám ale nechci být na obtíž."
"Žádný strach, na obtíž mi ani zdaleka nejsi." Stiskl mi zápěstí a pak ho (bohužel) pustil.
"Hmm, takže haiku." Úplně mě rozhodil, a tak jsem se zoufale snažila vrátit k neutrálnímu výrazu. "To je asijská forma básně, která má pevně daný počet slabik, ne?"
Hned jsem byla ráda, že jsem loni projednou dávala pozor, když jsme s paní učitelkou Wieneckeovou probírali v literatuře poezii. Jeho úsměv totiž stál za to.
"Správně. Já mám nejradši klasický typ, který má pět, sedm a zase pět slabik." Odmlčel se a jeho výraz se neznatelně proměnil. Objevilo se v něm něco, z čeho mě zašimralo v břiše. Zadíval se krásnýma tmavýma očima přímo do mých. "A když už mluvíme o inspiraci… Mohla bys mi pomoct."
"No jistě, moc ráda." Ulevilo se mi, že mluvím celkem klidně, což byl přesný opak toho, jak jsem se cítila.
Aniž ode mě odtrhl zrak, vztáhl ruku a lehce se dotkl mého ramene. "Máš tady Nyktino znamení."
Neznělo to jako otázka, ale stejně jsem přikývla. "Ano."
"Rád bych si ho prohlédl. Kdyby ti to nevadilo."
Zachvěla jsem se. Zdravý rozum mi říkal, že chce moje tetování vidět jen proto, že je trapně neobvyklé. Nesnaží se mě svádět nebo tak. Nejsem pro něj nic víc než dítě, malá holka, mládě se zvláštním znamením a neobvyklými schopnostmi. Tohle říkal zdravý rozum. Jenže jeho oči, hlas, způsob, jakým mě hladil po rameni - to všechno svědčilo o pravém opaku.
"Ukážu vám ho."
Měla jsem na sobě svoje oblíbené černé semišové sako, které mi perfektně padlo, a pod ním tmavě fialové tílko. (Ano, je konec listopadu, ale od té doby, co mě označili, necítím chlad stejně jako dřív. To je u mláďat normální.) Začala jsem si sako sundávat.
"Počkej, pomůžu ti."
Stál hodně blízko, přede mnou, kousek ke straně. Pravou rukou sevřel límec saka a stáhl mi ho z ramen až k loktům.
Správně se měl hned podívat na částečně odhalené rameno a prohlížet si tetování, jaká se ještě nikdy na nikom neobjevila, ani na mláděti, ani na upírovi. Jenže on se mi dál díval do očí. A vtom se se mnou začalo dít něco zvláštního. Už jsem si nepřipadala jako hloupá, rozklepaná, naivní puberťačka. Jeho pohled objevil někde hluboko ve mně ženu a probudil ji. Zničehonic jsem pocítila dosud nepoznanou klidnou sebedůvěru. Zvolna jsem zvedla ruku a stáhla si ramínko žebrovaného tílka. Ani na vteřinu jsem přitom neodvrátila pohled. Potom jsem si odhrnula dlouhé vlasy, zaklonila hlavu a trochu se natočila, aby si mohl prohlédnout zadní stranu mého ramene, až na úzké ramínko černé podprsenky úplně nahé.
Ještě pár vteřin mi hleděl do očí a já na odhalené části prsou a zad ucítila studený dech noci a dotek dorůstajícího úplňku. Loren s jasným úmyslem přistoupil ještě o kousek blíž, vzal mě za paži a zadíval se na rameno.
"Neuvěřitelné." Mluvil tak tiše, že téměř šeptal. Špičkou prstu jemně obkreslil složitý spirálovitý vzor, který byl až na vpletené cizokrajné runy v podstatě stejný jako znamení na mém obličeji. "Nikdy jsem nic takového neviděl. Jako by se do naší doby náhle přenesla starověká kněžka. Dostalo se nám ve tvé osobě velkého požehnání, Zoey Redbirdová."
Vyslovil moje jméno jako modlitbu. Z kombinace jeho hlasu a doteku mi naskočila husí kůže a já se zachvěla.
"Promiň, musí ti být zima." Jemně, ale rychle mi navlékl zpátky ramínko tílka i sako.
"Netřásla jsem se zimou." Slyšela jsem se jako zdálky a nevěděla jsem, jestli mám na sebe být pyšná, nebo jestli by mě moje vyzývavost měla šokovat.


Mléčné hedvábí
Jen dotknout se, ochutnat
V měsíčním svitu


Zarecitoval báseň a přitom ze mě nespouštěl oči. Jindy tak jistý a dokonalý hlas nabral hlubší tón a zdrsněl, jako kdyby se jen stěží dral staženým hrdlem. Připadalo mi, že hřeje, protože jsem najednou byla celá rozpálená a krev se mi řítila žilami jako ohnivá bystřina. Zašimralo mě na stehnech a nemohla jsem popadnout dech. Jestli mě políbí, rozletím se na kousíčky. Ta myšlenka mnou otřásla tak silně, že jsem bezděky vyhrkla: "To jste složil právě teď?"
Zavrtěl hlavou a na rtech se mu mihl lehounký úsměv. "Ne. Napsal to před mnoha sty lety jeden japonský básník. Popsal, jak vypadá jeho milenka nahá za svitu měsíce."
"Je to krásné."
"Ty jsi krásná," řekl a pohladil mě po tváři. "A dnes v noci jsi mě inspirovala. Děkuji."


z knihy Zrazená (škola noci 2)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama